Na Muránskou planinu jsem se chystala už skoro rok. Pořád mě odrazovala dlouhá cesta – osm až devět hodin vlakem a autobusem včetně přestupů, čekání…
Celý výlet mě nakonec vyšel na čtyři dny i s cestou tam a zpátky.
Upřímně? Vůbec se mi nechtělo jet ani teď. Měla jsem pocit, že nejlepší, co můžu pro sebe udělat, je zůstat sedět doma na zadku. To já ale už znám – riziko, že neodjedu se snižuje tím, že mezinárodní jízdenka se nedá stornovat tak snadno jako vnitrostátní. A pak je tu jedna moje zkušenost: čím více se mi nechce, tím jistější je, že cesta pro mne bude přesně to, co potřebuji a že se zklamaná rozhodně nevrátím.
Cesta do Pohronské Polhory do Zbojské byla dlouhá, do toho mě chytla migréna a batoh mi opět vážil o něco více než já (pocitově samozřejmě).
Ze Zbojské na chatu Burda jsem to měla kolem šesti kilometrů. A už po cestě jsem se proklínala za nadbytečné věci, jako bylo 6 natvrdo uvařených, i když výživných vajec, kus polotvrdého sýra a vše co vážilo více než gram a po sečtení dalo dobrých 15 kilo. On i ten žďárák se pronese (když nevím, jestli někde na stezce nezatmím a nebudu dle pravidel bivakovat do 100 metrů od stezky). Snažila jsem se to tedy zachránit aspoň tím, že místo teplého, rozložitého spacáku jsem si vzala jeho letní extra light variantu (do batohu se vlezl krásně, ale to bylo taky jediné plus – viz dále v textu).
A taky jsem si myslela, že když se něco jmenuje planina, bude to určitě od slova placaté (taky tam vidíte tu podobu?) a kopec bude jen na začátku a pak na konci trasy (tzn. zkopec a dokopec). A jelikož jsem letos na žádný trek fyzičku netrénovala, 6 km první den na Burdu mi stačilo bohatě.
Jsem totiž trekař „Nepředřu-se“ a navíc moje cestování má svá specifika. Naplánuju si trasu a pak ji různě měním. Někde se mi líbí, tak zůstanu dýl . Zhorší se počasí, změním plán. Zase se vyčasí, změním ho na původní. Cestovat se mnou bych tedy nikomu nedoporučovala. Ale hlavně mě na tom baví ta svoboda. Nemusím se s nikým dohadovat, jestli půjdeme doprava nebo doleva. A když mi vypoví síly, nebo něco neodhadnu, jde to na moje triko. Když nestihnu vlak, nikdo se na mě – kromě mě – nezlobí.
Burda je krásná, útulná, menší kamenná chata. Původní vyhořela a před několika lety ji obnovili. Sezónně na ní žijí postarší manželé a starají se tam i o okolí. Chata má dole jídelnu, kamna a nahoře v podkroví se spí.
Byla jsem tam sama, takže podkroví bylo celé jen pro mě.
Jinak venku je pramen s pitnou vodou a o pár desítek metrů dál je kadibouda.
Druhý den jsem šla směrem na Nižnou Kľakovou, ale zvolila jsem méně prochozenou stezku po žluté. Procházela krásnýma loukama, byť byly zarostlé, místy bylo vidět, že jsou či byly spásané, což bylo hodně poznat na druhové rozmanitosti rostlin. Tímto je vlastně tohle místo hodně známé a specifické, neb tady rostou pohromadě spousty různých botanických druhů a najdete tady taky spoustu brouků a motýlů i živočichů, jako je třeba medvěd nebo rys nebo orel křiklavý. Já neviděla nic z toho. Jen pár ptáčků, třeba ťuhýka obecného, tzv. strakoše (po slovensky). A jednou jsem měla pocit, že jsem slyšela zamručení. Jestli to byl medvěd, strom nebo moje fantazie, nevím, ale beru to tak, že jednou se stejně potkáme.
Pořád jsem byla nějaká taková rozbolavělá ze starostí, a říkala jsem si, že tentokrát mi tři čtyři dny v horách stačit nebudou (už po druhém dni se ukázalo, jak mocný vliv na mě příroda má a jak moc se mýlím).
Na jedněch z luk jsem si tak lebedila a tu slyším cinkání. Nebylo mi zprvu zřejmé, jestli je to klam, nebo nějaká ozvěna, ale znělo to jako tisíc malých zvonečků, každý jako by byl trošku jinak laděný. Úplná muzikoterapie. Celé se to rozléhalo a odráželo od okolních kopců, až mě to přeneslo v představách do minulosti a já v nich viděla najednou kopce plné ovcí a toho zvonění. Bylo to magické a naplňovalo mne to dojetím, klidem a sebesmířením. Cítila jsem se doma.
Po chvíli jsem se rozhodla jít dál a za ohybem cesty vedoucí zpod kopce jsem je uviděla: malé stádečko oveček valašek a kus pod nimi ještě ve svahu starého dědečka baču, který to stádo ovcí hnal se třemi malými pejsky. Stačilo pár slov, gest holí a pejsci přesně věděli, co mají dělat. Tiše jsem stála a nechala ty drobounké sekačky projít kolem mě. Cinkali a žaly trávu, nic se mne nebály. Jedna z nich ke mně dokonce přišla a nechala se pohladit. Ovce, pro ty mám slabost. Jsou pro mne symbolem, skromnosti, nezdolnosti a zároveň nesmírného bohatství – od vlny přes mléko, maso až po šetrný způsob udržování tradičních luk.
A pak jsem stála, ze všech stran se ozývaly zvonce, zvuk se přeléval, jako když se přelévají vlny v moři. Ale moře snad ani nezní tak krásně.
S bačou jsem si chvilku popovídala a dole na salaši jsem se pak potkala s dalším, který vyráběl sýr. Mluvili jsme o krajině, o lesích i o tom, jak se mění krajina a příroda na Slovensku. Jak bohatí páni chtějí žít ještě lépe a jak se kácí i v národních parcích, ale nevysazuje. Bylo z toho cítit, že přírodou opravdu žije, protože v ní žije a je mu obživou.
A s těmito zastávkami jsem došla až na další louku, místo zvané Nižná Klaková, což je nějakých možná deset, jedenáct, dvanáct kilometrů od Burdy. Bylo časné odpoledne a mně se nikam nechtělo.
Původně jsem chtěla dojít až na Dlouhou Lúku, což je druhé ze tří oficiálních nocovišť na Muráňské planině. Jenže bylo něco po jedné hodině, krásně svítilo a mně se na tom místě tak zalíbilo. I řekla jsem si: ještě chvilku posedím. A za chvilku jsem si řekla to samé. To se ještě párkrát opakovalo, až tím bylo rozhodnuto, že bych na Dlhú Lúku nedošla.
Na tomhle místě je i pěkná, udržovaná útulna. A tak jsem si řekla, tady poprvé přespím v útulně.
No a jak tak sedím na té louce, ono to byl takový svah, tak slyším ržání a křik a dusot koní, ale nikde nic nevidím. Tak sedím dál, kousek ode mě postává nějaký muž s batohem a pejskem. Říkám si, asi turista, a má tam psa. Jenom tam tak stál a měl hůlku. Říkám, asi se mu špatně chodí. Po chvíli odešel. Zajímavé bylo, že si tam nechal batoh a dlouho se nevracel.
Po asi půl, třičtvrtě hodince se ten dusot začal přibližovat, až se objevilo stádo koní. Pár huculů a hlavně noriků muránského typu. (To vím, protože čtu informační tabule. Tihle koně spásají louky na Muránske planině a tím udržují tu druhovou luční, hmyzí i živočišnou rozmanitost. Správa Národního parku se snaží tohle bohatství zachovat, i když to v dnešní době není vůbec jednoduché.)
No a tak se přihnali ti koně a s nimi pastevec, a koukám, že je s ním i ten chlapík, co tam předtím jen postával – takže ne turista, ale taky pastevec.
A tak jsem s údivem sledovala nahánění koní z jedné pastvy na druhou, za štěkotu psů, za krátkých rozkazů, „nehej“, „ke mně“… fungovalo to jako kouzlem.
S pastevci na Nižné Klakové jsem hodila řeč. Tedy, pozvali mne mezi sebe. A tak jsme si povídali o všem možném, zajímalo mne, co tu dělají, jak dlouho, jak často…
Pak mi nabídli, že kdyby mi byla v noci zima, můžu přijít přespat k nim – jejich pastevecká chatka byla hned na kopci té louky. Já hrdinka jsem však chtěla spát sama v útulně. Poprvé. Pokořit svůj strach a postoupit v odvaze dále.
Jenže můj letní spacák měl na tu noc úplně jiný názor. Řekla bych, stavěl se k tomu dosti chladně a postrádal vřelost a teplo. Takže jsem si navlékla na sebe všechno oblečení, které jsem měla. Zalehla jsem do žďáráku a spacáku, ucpala všechny možné dírky, ale po půlhodině mi bylo jasné, že tohle celou noc nedám, pokud se chci vyspat a ne se třást zimou, tzv. klepat kosu.
A aby toho nebylo málo, s nastupující tmou nastoupily i myši. Dělaly rámus, jako by mě chtěly buď vyděsit nebo vypakovat. Nenechala jsem se až tak dlouho přemlouvat, proti přesile nic nezmůžeš. Bylo 21:00 a dobrý čas jít vzbudit pastevce s prosíkem, zda jejich nabídka je stále platná.
Naházela jsem věci do batohu, a jako laňka vyběhla kopec, batoh mne snad samou radostí nadnášel.
Jeden z pastevců mě už vyhlížel. Musel tušit, že mě zima vyžene. Bezodkladně mi uvolnil místo na horní palandě, popřál dobrou noc a šli jsme spát. Jak jsem byla ráda, že jsem v teple, bez myší. Noc strážili pastevečtí psi, a to řádně – několikrát hlasitým štěkotem během noci zahnali lecjaké noční zvíře. A ještě radši jsem na té palandě byla, když se nad ránem silně rozpršelo a mohla jsem tak v teple přečkat, než dopršelo.
Uvědomila jsem si, jak je někdy užitečné, když nejsem dokonalá. Kdybych měla perfektní výbavu, nikdy bych tyhle lidi s jejich příběhy, náturou a pohostinností nepoznala. Zpětně viděno, jejich společnost by mi chyběla, možnost na chvíli „žít“ s nimi. Jednoduše a prostě.
Další noc už jsem spala na Trsteníku. Vynechám ty nádherné výhledy, které jsem po cestě měla, i to že další déšť jsem přečkala pod přístřeškem na Dlhé Lúce. Trsteník byl zcela jen pro mě. Kouzelné místo, tentokrát však už žádní pastevci, jen informační tabule připomínající mi huculy a noriky.
A také jsem tu byla jen já, přístřešek a můj letní spacák. Byla to dlouhá noc. Nejdřív jsem si říkala, že se pořádně zahřeju na začátku, a bude mi teplo celou noc. Tak jsem několikrát vylezla ze spacáku a běhala kolem přístřešku, abych se zahřála.
Pak už jsem začala vyrábět teplo přímo ve spacáku. Různě jsem se vrtěla, zatínala svaly, třela nohama o sebe, svírala spacák kolem těla a stahovala kapuci tak, že jsem přes žďárák skoro nemohla dýchat. Tak jsem si zase dělala malou dírku na vzduch. Jenže tou se dovnitř zase vracel ten vtíravý chlad.
Když jsem ležela na boku, táhlo mi na záda. Když jsem se otočila na záda, byla v teple záda, ale začaly mrznout nohy. Nejvíc pravá, která se mi zřejmě hůř prokrvuje. Takže znovu otočit. A pořád dokola. V jednu chvíli jsem se přistihla, že už nedělám nic jiného než to, jak vyrobit další várku čerstvého, prchavého tepla. Pořád jsem koukala na hodinky. Věděla jsem, že někdy kolem třetí ráno by se mělo trochu oteplit. To mám takovou zkušenost, když jsem kdysi spala pod převisem v mínus dvanácti.
Po třetí hodině se asi fakt o půl stupně oteplilo a já jsem konečně usnula – dokonce na celé dvě hodiny v kuse.
Ráno jsem si opakovala jediné: „Zvládla jsem to. Nejsem žabař.“ A měla jsem z toho radost. Ono je totiž velmi důležité si připomínat, co člověk zvládl – já třeba na to rychle zapomínám.
Cestou zpátky jsem hned ráno v šest na okraji planiny narazila na těžbu písku. Ten kontrast mě vrátil zpátky do reality. Po těch několika dnech mi zase došlo, jak moc se jako lidé od přírody vzdalujeme. Přitom právě tam se vždycky já konkrétně srovnám do latě. Odpoutám se od starostí, získám nadhled a napadne mne řešení (jako třeba tolik nelpět na svých představách).
Takže většinou si odvezu i kus moudra, které se pak snažím žít. A odtud jsem si odvezla jednu zkušenost: Nemusím na sebe pořád tlačit. Nemusím mít všechno dopředu vymyšlené. Příště si rozhodně povezu ten pořádný teplý spacák. Budu se víc dávat s lidmi do řeči.
Já totiž poslední dobou pořád přemýšlím, jak zjednodušit svůj život ve smyslu zúžení svých potřeb. A jak být – žít víc venku, v krajině. A pořád hledám odpověď na otázku *jak to sakra udělat*.
Možná ale některé věci není potřeba vymyslet. Možná přijdou samy ve chvíli, kdy na ně přestane být vyvíjen tlak a člověk prostě jde nějak tím směrem, vytrvale jako ti huculové, bez remcání a s jakousi vírou v srdci a pokorou k tomu, jakou podobu to bude mít
Možná je to podobné tomu, jako když u mě přišlo rozhodnutí zůstat na Nižné Kľakové. Nehnát se a prostě chvíli jen být, nechat „to něco“, ať je to cokoliv, přijít ke mně samo. I kůň přijde sám, když se zklidníš, nebo máš v ruce mrkev.
Důležitá pro mě bylo i zkušenost, přijmout pomoc – a překonat své zažité, „musím být nezávislá“, překonat předsudky či strachy plynoucí z jakési dávno opakované zkušenosti.
Jít životem, počítat s nepřízní počasí, být patřičně vybavena i otevřena nejen pomoci, ale i možným způsobům vývoje. A až se vyčasí, pokračovat dál.
A ještě něco. Kdyby to příště šlo, chtěla bych chodit po těch loukách s těmi pastevci. Ne z nějaké rádoby romantiky, ale z pokory k něčemu, co je větší než já. Protože v tu chvíli znám své místo na zemi. Prostě jsem, součástí něčeho, co mne tvoří, řídí, formuje.
Muránska planina mě totiž ukázala ještě jednu věc. Že čím víc se snažím mít všechno pod kontrolou, tím víc mi to utíká mezi prsty. A že někdy stačí si toho všimnout a přestat tlačit. Pak se začnou dít věci, které bych sama nikdy nevymyslela.
Na Muráňskou planinu se rozhodně vrátím.
Tak to je k mému vyprávění vše a teď se mrkněte na další fotky.
