V tomto článku jsem se zaměřila na to, jak chápat reakce druhých, i když se nám zdají naprosto nepochopitelné, a přehnané.
Co se v článku dozvíte?
- co je to stres
- jak vzniká
- jak s ním zatočit
Co to ten stres vlastně je?
Asi to znáte všichni. Něco nás rozhodí, někdo nás naštve, nebo jsme zahlcení prací, a ujede nám slůvko, které pak dlouho mrzí. Nebo na nás na křižovatce zatroubí zuřivý řidič, a ještě zuřivěji nás častuje vulgarismy. Tak moc bychom chtěli jednat „dospěle“ a „nad věcí“. Na druhé, kterým se to nedaří, se díváme skrze prsty. Pak to ale ujede nám, a zjistíme, že není tak jednoduché ovládnout vlastní pocity a reakce.
Proč to tak je?
Odpověď se skrývá v těchto klíčových pojmech: zahlcení a pocit ohrožení, stres, instinktivní reakce na stres.
Za neadekvátními reakcemi se skrývá důmyslný mechanismus autonomní nervové soustavy. Tu z podstaty nelze ovládat vůlí, a tak to, co u druhých vnímáte jako projev jejich nezralosti, neschopnosti jednat slušně, je do značné míry způsoben tím, co ANS vyhodnotí jako pro ně ohrožující. A to je u každého trochu jiné.
Co nás ohrožuje?
Zamyslete se nad tím, co ve vás způsobuje pocit ohrožení, nebo napětí, a jaké pocity s tím máte spojeny. Je to strach a pocit ohrožení, frustrace, hněv či smutek?
Pokud totiž víme, o co konkrétně v prožívání stresu jde, můžeme sami sobě lépe pomoci. Každá emoce totiž s sebou nese nějaké poselství, má svoje specifika, jak s ní zacházet. A co je nejdůležitější, emoce vás, jejího nositele, má za úkol v něčem chránit nebo někam posunout. Jen je potřeba umět v jejím poselství číst.
Jak funguje autonomní nervový systém
Abychom lépe porozuměli tomu, co se v nás při stresu děje, podíváme se na to, jak funguje náš autonomní nervový systém.
Ten řídí všechny naše tělesné funkce, které neovládáme vůlí. Např. trávení, dýchání, vylučování, ale také naše stresové reakce.
ANS se dělí na sympatikus (působí asi jako plyn) a parasympatikus (působí asi jako brzda).
Sympatikus má na starosti instinktivní reakce, jako jsou boj, útěk/ústup; připraví vás k akci (v řádech sekund).
Parasympatikus je zasvěcený odpočinku, trávení, vylučování, budování přátelství, ale i reprodukci. Navíc, pokud ve stresové situaci nezafunguje sympatikus (např. proto, že situace je extrémně a on už na to nestačí), parasympatikus „zapne“ stresovou reakci zvanou zamrznutí.
Za normálních okolností je systém nastaven tak, že přepíná mezi sympatikem a parasympatikem.
V praxi to vypadá tak, že po náročném dni v práci jdete ven na čerstvý vzduch, dopřejete si klid a dáte si pohov od sociálních sítí, informací všeho druhu, jíte vyváženou stravu, dbáte na dostatek spánku a co se týká sportu, nejedete na výkon, ale na radost.
Pak je váš ANS relativně v rovnováze, a jen tak vás nerozhodí, když na vás např. někdo slovně zaútočí. Zvládnete to bez toho, aniž byste se nechali situací pohltit. Asertivně, s odstupem a bez jakékoliv arogance či povýšenosti budete nad věcí.
Co se však stane, když se dlouhodobě nacházíme ve stresu, napětí?
Tehdy je sympatikus nadměrně přetěžován. Pracuje „přesčas“ a jeho trvalé zapnutí oslabuje parasympatikus. Ten pak, lidově řečeno „nejde zapnout“.
Pak nelze odpočívat, bojovat s infekcemi, trávit, pravidelně vylučovat (řada lidí trpí na průjem či zácpu), navazovat vztahy s druhými a věnovat jim potřebnou péči.
A naopak, ve zdravém nastavení, když nebezpečí pomine, se dokážeme vrátit do normálu a uvolnit se.
A tak se potkáváme dennodenně s lidmi, kteří vypadají (a cítí se) napjatí, nazlobeně, podrážděně či agresivně.
Jednoduše, nedokážou se vrátit do klidového stavu (dost možná ho ani neznají) a žijí v neustálém napětí. To také může znamenat, že vnímají nebezpečí a ohrožení vlastního prostoru i tam, kde ohrožení ve skutečnosti není. V reálu se to projeví například podrážděností v situaci, která se jeví druhým jako malicherná, nepochopitelná.
Vzpomeňte si teď na nějakou situaci ze života, kdy jste na takového člověka narazili. Jak ho vnímáte teď?
Jiní lidé se zase nachází v chronickém (dlouhodobě prožívaném) strachu, úzkosti, pocitů viny, studu, frustrace, nízké sebeúcty, negativních přesvědčení. Každý totiž na stresové situace reagujeme specificky, tj. máme nějakou svoji převažující stresovou odpověď, při kterým pociťujeme specifické emoce.
Jak to udělat, abychom svůj nervový systém posílili a do těchto stavů se nedostávali?
Mrkněte na následující tipy sebepéče:
- Dbejte na dostatek spánku.
- Učte se nedělat nic (tedy ani scrolovat na mobilu): odložte mobil, vypněte sociální sítě a vzdejte se na chvíli vyhledávání informací, nebo bezcílném bloumání na telefonu
- Jděte do přírody. Projděte se, zastavte se a koukejte kolem sebe, jak se to kolem vás hemží a žije.
- Dbejte na vyváženou stravu, poznejte zdroje a původ toho, co jíte.
- Rozhýbejte pravidelně své tělo. Ale pozor. Rozhýbání nerovná se zničit se v posilovně nebo jiným výkonovým způsobem (např. běhání na čas a kilometry). To, co je efektivní, je přirozený, mírný pohyb. Například, procházka 10-20 minut denně, ideálně v přírodě či v parku.
- Pečujte o vaše tělo: sprcha po práci, masáž, protažení se dokáží pro psychiku zázraky.
- Otužujte se.
- Vyhýbete se alkoholu, kofeinu, drogám, rafinovaným potravinám.
- Dělejte něco pro druhé, ale i pro prostředí, ve kterém žijete.
- Učte se říkat ne. Vyselektujete si, co je pro vás skutečně důležité, a čeho byste při pohledu zpět jednou litovali, že jste neudělali, ale chtěli jste.
- Vyměňte „musím“ za „chci“. Situace se tím sice nezmění, ale vaše nastavení k řešení situace ano.
Závěrem
Jak teď rozumíte tomu, když na vás zatroubí tzv. „blbec“ a „neurvalec“?
Neexistuje špatná ani dobrá stresová odpověď. Všechny její typy jsou v určitých situacích vhodné a přiměřené.
Problém nastává, když se stresové reakce zapínají v neadekvátní situaci příliš často, nebo reakce na ni trvá příliš dlouho a nedochází k přeladění (k zapojení parasympatiku).
Co se s tím dá dělat? To, že si začnete uvědomovat možnosti a limity vašeho těla, a začnete péči o vaši psychiku brát zodpovědně.
Použité zdroje
Pomoc lidské duši, Alena Večeřová, dětská psychiatrička
Němé zpovědi, Peter A. Levine, vyvinul metodu somatického prožívání k léčení traumatu
